Vztek a agresivita jako cesta k vizi

Je období zimy, které je vhodné pro inventuru a hledání vize. Pokud si chceš o tématu dozvědět víc, přečti si náš nový článek, který vznikl formou rozhovoru. Zaměřili jsme se na otázky kolem vzteku a agresivity, k čemu jsou tyto emoce dobré a jak vůbec rozumíme vizi. Na to se nás ptala naše kamarádka Yasmin.

Yasmin: Ohlásili jste téma nového semináře, kde jde o vztah mezi agresivitou a hledáním vize. Agresivita ve mně evokuje obrazy boje, války, ubližování, ale třeba i slovních útoků či chlapa, který na mně troubí, protože jedu pomalu. Neumím si úplně představit, jak tyto negativní emoce souvisí s hledáním vize.

Vladimír: Pro mě slovo „negativní emoce“ neexistuje. Emoce jsou neutrální a teprve jejich použitím vyjadřují lidé to, co se jim dnes líbí a co se jim nelíbí, ale za půlroku to může být jinak. Neexistuje ani „kladná emoce“ – co to je? Třeba podmíněná láska - to není nic hezkého. A že agresivita je jen špatná? A co když bude potřeba se za něco postavit? Řeknu, že já jsem přece ten jemný kultivovaný muž a nebudu sahat k těmto „ošklivým projevům? Tak třeba zemřu, nebo moje rodina o něco přijde, ztratím hrdost…

Dnes nechceme, aby se obchodní jednání řešilo nožem nebo hádka lítajícími talíři, ale zároveň, jestliže to není vůbec dovolené, setkáváme se stále více s potlačenými a nevědomými projevy emocí.

Yasmin: Stejně očekávám, že bychom spory a problémy měli řešit rozumnou domluvou a diplomaticky.

Libor: Což by nevadilo, kdyby tam nebylo to „měli bychom“. To znamená, že není jiný způsob. Ale jestliže s někým nesouhlasím, a neslyší to ani na potřetí, tak asi musím prásknout dveřmi, nebo mu říct, ať se do mě přestane srát.

Yasmin: Jak tedy vy rozumíte vzteku a agresivitě a k čemu jsou tyto emoce dobré?

Libor: Když se řekne agrese, můj první obraz, který se mi vybaví, je tráva prorůstající asfaltem. V zemi je semínko a to ví, kým je. A až přijde správný čas, tak poroste k naplnění své vize bez ohledu na překážky, které stojí v cestě.

Yasmin: Chápeš tedy agresivitu jako životaschopnost?

Libor: Jo, je to vitalita, sebeprosazení. Agrese je slovo z řečtiny, které znamená zabrat nebo zaujmout. Zabírám nebo zvětšuji svůj prostor. Emoce jsou čistá energie, která má nějaké směrování. V čínské medicíně třeba také neznají „pozitivní“ a „negativní“ emoce. Přílišná radost tě také může zabít. Emoce je energie, která se chce hýbat. U vzteku jde o energii zespodu vzhůru, má tě pohnout, zvednout ze židle, aby si udělal něco, aby ses cítil lépe, abys naplnil svoje potřeby.

Yasmin: Jak tedy pracujete se vztekem a agresivitou?

Libor: Nejdříve se snažíme vést muže k tomu, aby si byli vědomí, co je štve. Ptáme se, co plní jejich „pohár hořkosti“. Začíná to podrážděností a frustrací, pak to přerůstá ke vzteku až agresivitě. S pohárem, ve kterém je jedna kapka, se zachází lépe než s pohárem, který přetéká. Co můžeš udělat, aby se neplnil po okraj? Můžeš se o sebe postarat dřív, než ti bouchnout saze? Je to zejména o pozornosti k sobě a o vědomém zacházení se svými pocity.

Vladimír: Náš cíl je mít respekt vůči tomu, čemu říkáme divokost nebo agresivita, ale ne si je zakazovat, protože v tu chvíli si bereš svobodu a někde se to vyboulí. Ať to budeš zametat pod koberec ob den nebo jednou za měsíc, stejně se na tom koberci časem udělá boule a ty o ni v nepříhodnou chvíli zakopneš.

Yasmin: A jak tedy agresivita souvisí s procesem hledání vize?

Libor: Vize roste z toho, že se reálně podíváš na své potřeby. V tom ti vztek může být velmi dobrým rádcem. Často vím nejdříve, co nechci. Nechci nemoc, nechci vztah, ve kterém jsem ponižován nebo ve kterém je na mně někdo závislý… A tehdy jde o to říct: "Dost! Takhle už ne! Moje vlastní potřeby jsou pro mě nejdůležitější, přes to nejede vlak." A toto „Dost!“ může být první jiskrou, zážehem pro novou vizi.

A pak následuje: Dobře, takže takhle to nechceš. Jak to tedy chceš?

Vladimír: Ať už chceš v životě cokoli, nestačí ti, že to chceš dělat a možná i víš jak. Musíš vědět, proč to chceš dělat. To je ten náboj, to je ta vitalita. A někdy je potřeba se na začátku nasrat, nadchnout se, mít vášeň, fakt to chtít, toužit po tom, ale na tohle všechno potřebuješ plnou energii. A jestliže si cokoli zakazuješ, například vztek, nebo něhu či slabost, v tu chvíli už si ubíráš z té nádrže, kterou potřebuješ mít plnou.

Libor: A paradoxně potlačování a kontrola těchto divokých emocí stojí lidi strašnou spoustu sil. Říkají: „Ale já nedělám nic náročného, já spím 8 hodin denně, ale stejně jsem furt unavený…“ Já jim pak vysvětluji, že je to, jako když jsi na plovárně a snažíš se nafouknutý balon vzteku držet pod hladinou. To je strašně náročné. Zkus si pak hrát s ostatními lidmi, když ten balón nemá být vidět. Lidé si často neuvědomují, jak je může potlačování vzteku unavovat.

Yasmin: Kdy je vhodný čas pro práci na vizi?

Libor: Zima je vhodná pro hledání vize, na jaře to pak propukne. Přijde impulz a zkus zastavit přírodu v růstu. Během pár dní vyroste obrovské množství hmoty. UŽ VÍM. JE ČAS. TEĎ JDU! I když tam někdo postavil asfaltku. Předtím ale musí proběhnout období odpočinku a regenerace. Teprve pak můžu jít do akce.

Teď je období zimy, kdy příroda odpočívá před velkým výbuchem, my ale děláme účetní závěrky, uklízíme domy a pečeme cukroví. Nikdo neodpočívá. Pak se divíme, že když na jaře má dojít k výbuchu, máme jarní únavu…

Yasmin: Co je potřeba k tomu, aby člověk opravdu mohl svou vizi najít?

Vladimír: Dobře postavená vize roste z mých skutečných potřeb a dobrého porozumění kdo skutečně jsem. Je potřeba znát nejen své potřeby, ale i kvality, které mám, přednosti, které mě vyznačují. Jeden z možných pohledů na vizi je, že vize tě chce celého. Nachází uplatnění pro všechno, co jsi. Zahrnuje, že jsi čestný, dochvilný, dobrodružný, rodinný, cokoli… Proto opakovaně říkáme, že je třeba začít inventurou – dobře se sám v sobě vyznat. Všichni máme přirozené tendence. Někoho baví být s lidmi, někdo chce být sám, někdo rád pracuje jako součást skupiny, která něco dělá… Dokud si muž neodpoví na tyto základní otázky, z vize nic nebude.

Yasmin: Vím, že ve vašem ročním výcviku pro muže řadíte práci na vizi až na samotný konec výcviku. Je to proto, abyste dali účastníkům dost času pro své vlastní sebepoznání?

Vladimír: Ano, víme, že neexistuje rychlá odpověď na to „Kdo jsem“. Vyžaduje to jít hlouběji a ptát se „Kdo jsou mí rodiče“. Znamená to rozumět, odkud pocházím, jaké mají mí rodiče vlastnosti, co formovalo jejich život… Díky tomu je možné přestat brát věci, které se mi dějí, osobně.

Muži často říkají, že chtějí vizi, ale říkají také: „Nebudu darebák jako můj táta, nebudu ztracený jako moje máma… ještě se mi nelíbí toto a támhleto. Společnost chce, abych zapadl a vyhověl normě… agresivita je špatná, teď mám být kultivovaný a klidný…“ Místo hledání vize to pak vypadá, jako když kočička s pejskem pekli dort.

Yasmin: Když se už v sobě dobře vyznáš, znamená to, že víš, co máš dělat? Dokážeš pak dobře plánovat své činnosti?

Vladimír: Když vím, kdo jsem, můžu se ptát, co vlastně chci od života, co chci od sebe. Tam hledání vize často začíná. Ve skutečnosti ale jde o to, k čemu mě to volá aneb co chce život ode mne.

Vize na rozdíl od plánu je něco, co nás přesahuje. Vždycky je větší než my. Plánovat mohu dovolenou, program rodiny, stavbu domu… Vize však má přesah a nelze ji tímto kontrolujícím způsobem řídit. Vize vyrůstá z důvěry v sebe a život. To chápeme jako spirituální rozměr hledání vize.

Yasmin: Děkuji za rozhovor.

A pokud vás téma zaujalo, podívejte se na program semináře Vztek jako cesta k vizi.